Ty se snaží něco zkompletovat. Máte-li deset knih, můžete si je dát do seznamu, k tomu třeba připsat poznámky a už máte svůj osobní knižní registr. A takových položek v něm může být neomezené množství. Dokud nedojde papír. Pokud to ovšem nemáte například v excelových tabulkách počítači.
Takových a podobných registrů čehokoli jsou na světě statisíce. Ne-li dokonce miliony.
Pokud je vše správně zanese, získává s jejich pomocí člověk přehledné informace, pěkně seřazené a jistě vyčerpávající. Proto jsou registry většinou oblíbené a lidé kteří je používají je mají rádi. Stejně jako dělníci, nebo úředníci například v bance. Ti používají registry dlužníků, kam se člověk dostane, aniž po tom jakkoli touží. A nemusí být notorickým dlužníkem, nebo se úmyslně vyhýbat placení. Jenže to zaměstnance banky vůbec nezajímá. Pokud tam najde, byť jen jeden jediný záznam, člověk tam končí, tedy pokud přišel žádat o půjčku nebo hypotéku.
Jak se tento člověk do takového registru dostane, aniž o tom ví? Náš zákon nikomu nepřikazuje, aby vás na to upozornil. Tudíž to nikdo nedělá. A stačí zapomenout zaplatit například telekomunikacím a šup, už tam jste. Se vším všudy a za pár stokorun si vás tam každý může najít. Stejně tak třeba soused, jako například budoucí zaměstnavatel. Hlavní věcí je, že se všude mluví o osobních údajích a jejich ochraně.
Nuže, pokud už tam jednou jste, tak si pěkně počkáte až váš záznam zmizí. Každý registr to má nastaveno jinak, ale například SOLUS to má takto. Musí se nejprve doplatit dluh a čekat. Záznam však nebude smazán ihned. Pěkně se další tři roky budete dusit ve vlastní šťávě. Tak dlouho to potrvá, než vás vymažou. Pokud však máte dluh u telekomunikačních operátorů, tak vás vymažou „už za rok“.
Chcete-li tedy půjčit peníze, nesmíte mířit do bankovního sektoru, ale do nebankovního. A zde na vás čeká hypotéka bez registru.